Moje psaná tvorba

Smrt bílé kopretiny-část 10

10. prosince 2009 v 12:24 | Slečna L.
Než jsem stačila vydechnout, položil jakousi dýku na můj krk. Chtěla jsem se mu vyvléct a utéct, ale držel mě pevně. Nechtěl mě pustit. Ale nic se nedělo. Koukal mi hluboko do očí a já se mu pomalu poddávala. Pořád jsem si ale nadávala, že jsem byla tak hloupá a šla do té jeskyně. Když už jsem ale na všechny tyto myšlenka zapomněla, políbil mě. Znova.
Bylo to tak omamující a já se cítila tak překrásně a bezpečně. V duši se mi zatmělo a já úplně zapomněla na okolní svět. Pak jsem se vzpamatovala.
"Sakra proč to děláš? Proč si mě znova políbil? A na co ta dýka?!"
"Dýka?? Ach.. jo tahle dýka. Jsi jedna z nás a musíš dát slib , který potvrdíš svojí krví."
"Co to meleš?"
" Chtěl jsem jen ulehčit situaci, dýka? No dýku mám, protože chci tvé vlasy, Chci pramen tvých vlasů, aby si mi mohla být vždy na blízku."
"Jo pramen mích vlasů? Nejsi ty blázen? No tak si posluž." Špitla jsem a nastavila hlavu.
Pramínek si ukryl do talismanu. Chvíli jsme tam tak stáli a koukali na sebe. Už jsem věděla co bude dál. Přiblížil se ke mně, pohladil mě po tváři a.. Sakra. Minerva přišla. Uvnitř jsem se musela nehorázně smát, ale napovrch jsem to nedala najevo. Bylo to směšné.
"Ah.. Min.. víš... my.. on.. To já jsem semka přišla."
"Ty? Ne on? Uf... ale vy dva.,. nechcete mi něco říct?" Dokončila větu a koukla mi na břicho.
Ten pohled mě vystrašil, ale přece…. Jak by se to stalo, ne?
On se na mě usměvavě podíval a řekl: " Ne. Měli bychom? Nic se neděje."
"No dobrá, ale jestli jí ublížíš! Nezapomeň na naší dohodu" odvětila Min.
Zvědavě jsem se na ní podívala a konstatovala: "A vy dva mi nic nechcete říct?" Chvíle ticha byla přerušena smíchem, který ale po chvíli ustanul a Min prohlásila: " Tak dobrá, ještě někdo něco někomu chce říkat? Nebo už je to všechno?"
Zamyslela jsem se a usoudila, že se děje opravdu něco divného. Pak jsem odešla ven na čerstvý vzduch. Všude poletovali motýli a mé vlasy se na slunci třpytily.
Vrátila jsem se do jeskyně a nemohla uvěřit svým očím. Min byla v sevření jeho rukou. Tekly jí slzy a na jejím krku strašila dýka. Rozběhla jsem se, abych mu zabránila v tom, co chtěl udělat. Ale Min nechtěla. Zakřičela: " Nesmíš!! Zůstaň stát! Má to tak být a nech ho to dokonat!"
Aniž bych chtěla, tak jsem se zastavila a stála. Oči jsem měla úplně vytřeštěné a na tu událost nikdy nezapomenu. Dýka se pomalu zabořila do kůže. Pomalu se posouvala z leva-doprava. Krev pomalu vytékala po kapkách z rány, která se objevovala po dráze dýky... A dýka jela dál a dál. Rána se zvětšovala a krve přibývalo. Slzy jí stékaly po tváři. Byli velké a zlatavé. Pár pramenů z jejích vlasů se změnily. Nebyli černé, ale bílé. Zorničky se jí zmenšily. Její rty byli najednou tak prázdné a bezcitné. A dýka jela pomalu dál. Přišlo mi to nekonečné. Dýka získala svůj cíl. Vynořila se z kůže a zlověstně se smála. Ten pocit zabytí jí ukojil dosyta.
Ale čeho jsem si nevšimla. Slzy, které skončily na zemi, nepatřily pouze Min, ale i jemu. Tak překrásnému Sebastianovi. Plakal. Neudělal to naschvál. On musel.

Smrt bílé kopretiny- část 9

10. prosince 2009 v 11:41 | Slečna L.
Stále jsem bezhybně ležela na zemi a pozorovala ho. Všimla jsem si, jak mu po tváři stekla jedna třpytivá slza. Zavřel oči a odešel někam do temné prázdnoty. Normální člověk by asi vstal a začal utíkat, nebo by opatrně pronásledoval osobu mizící do prázdna, ale já jsem tam prostě jen tak ležela.
Pak jsem se otočila na Min. Seděla tam a koukala na mě. Chtěla mi asi něco říct, jenže neměla slov. Mrzelo mě, co se stalo. Proto jsem chtěla co nejrychleji utéct.
"Min, promiň. Já nevím, co se stalo.. co to bylo, ale vím.. vím, že teď jsme dvě a musíme držet spolu."
"Oh… ty hlupko! Ty ani nevíš, co si teď provedla, ty nevíš … Ale dobrá… Já se nabídla, tak to taky bude…"
"Co..? Co se děje? Co jsem udělala?" řekla jsem jí nechápavě, ale Min mlčela.
Váhavě jsem se zvedla ze země, oprášila se a přemýšlela co dál. Mohla jsem utéct, mohla jsem zůstat. Byly dvě možnosti. Pohled na Min mi říkal, že bych měla utéct a na všechno zapomenout. Jenže já jsem nechtěla. Zůstala jsem. Zůstala jsem v té jeskyni a přemýšlela, co se stane dál.
Asi po hodině jsem usnula v černočerném koutě. Měla jsem pocit, jako kdybych lítala. Bylo to překrásné a uvolňující.
Když jsem se probudila, ležela jsem ve své posteli v chatce. Sedla jsem si, promnula si oči a vydala se k té jeskyni. Vítr foukal do mých zčervenalých vlasů. Připadala jsem si jako anděl. Krajina byla na jednou taková jiná, taková podzimní… taková žlutá. Jako z překrásných obrazů. Mé vlasy poletovaly, jakoby mi chtěli něco říct.
Konečně jsem došla k jeskyni a pomalu vkročila dovnitř. Bylo tam pusto. Min byla někde pryč. Chvíli jsem koukala kolem a zkoumala, jak to tam přesně vypadá a začala jsem mít strach. Měla jsem divný pocit, jakoby mě někdo pozoroval. Vylekaně jsem se otočila, ale nikde nikdo. Uklidnila jsem se a přemýšlela dál.
V tu chvíli mnou projela náhlá bolest. Někdo se mě dotknul. Měla jsem z toho strach, pomalu jsem se otáčela. Můj dech byl jako splašený kůň. Nádech-výdech-nádech a.. Než jsem stačila vydechnout….

Smrt bílé kopretiny- část 8

20. listopadu 2009 v 17:25 | Slečna L.
Chuť vyjít ven byla čím dál tím víc silnější. Ale statečně jsem se jí bránila. Schovala jsem se pod deku a zavřela oči. Opakovala jsem si pár slov, na kterých mi záleželo. Trochu jsem vykoukla. Ten amulet byl zajímavý. Přišlo mi, jakoby se změnil ve zlato. Nebo to bylo tím, že mě ta záře tak moc oslepovala.
Nakonec, jako vždy, já slaboch, jsem neodolala a vyšla ven. Byla tma jako v pytli. Pomalým krokem jsem šla dál a dál. Jen tak jsem se brouzdala temným lesem. Pak mě něco uhodilo do hlavy a já omdlela. Chvíli na to jsem se probudila v té jeskyni. Spatřila jsem Minervu, jak se tam o něčem dohadovala se tou postavou v kápi. Najednou se na mě oba podívali. Opravdu byl ten muž stejný, jako můj kamarád. Nechápala jsem to. Abych si ověřila to, jestli mu je jen podobný, nebo to je doopravdy on, tak jsem nenápadně šáhla do kapsy a vytočila jeho číslo. Když mu začalo něco zvonit v kapse, lekla jsem se a mobil rychle vypnula. Ikdyž bych si troufala říct, že jsem to nechápala, tak jsem to neřekla, protože jsem si už na tyto divné věci zvykla. S docela velkým klidem jsem se posadila na zem a koukala. Minerva pak ke mně přišla a něco mi tam potichu šeptala.
"Che z tebe udělat jednu z nás… On chce… Ale já nevím, jak tě zachránit, prostě ... Ale ne. Vlastně jedna možnost tu je… ale… ale musela bych mu darovat své srdce…"
"Ne… Min to nemůžeš. To raději budu jedna z vás. Potom bychom spolu mohli být už nadosmrti spolu. Chápeš? Jen ať tou udělá. Já se nebojím."
Min se na mě jenom se slzami v očích podívala, sklopila hlavu a pak odešla. Něco si tam s ním zase mrmlala. Pak ke mně přišel on. Mávnul nade mnou podivně rukou, pak něco řekla a sundal kapuci. Všimla jsem si tří trojúhelníků na jeho krku. Takové tetování ale nikdy neměl… Udivila jsem se a dál mu koukala do očí. To jsem ale asi neměla dělat, neboť se na mě zlověstně podíval a šahal po dýce.
V tu chvíli na něj Min skočila.
" Sakra! Necháš jí být? Ty máš potřebu jí zabít? Nech jí žít!"
"Ale ona má v očích zlo! Podívej se! Je nebezpečná! Musím ji zabít.. chápeš to?
" Musíš? Nemusíš! Nic nemusíš! Chceš jí zabít? Raději zabij mě!
"Hm.. budu vás potřebovat obě dvě…!
Řekl zachmuřeně, uklidil dýku a odešel do tmavého kouta. Tam se posadil a přemýšlel. Já jsem byla hrozně vylekaná. Nevěděla jsem, proč řekl, že mám v očích zlo. Žádný satan jsem nebyla.
On tam chvíli jen tak posedával. Pak se křečovitě schoulil do klubíčka, začal křičet a házet sebou. Přiběhla jsem mu na pomoc. Silně mě chytil za ruku, až jsem tam měla pořádný obtisk. Snažila jsme se ho uklidnit, ale nešlo to. On se dál svíjel v bolestech a křičel. Doufala jsem, že to nebylo slyšet moc daleko. Pak mě na sebe strhnul, a začal mi říkat, že ě zabije, když nechce. Že to jinak nejde. Pak se uvolnil, zmírnil svůj stisk mé ruky a podíval se mi upřímně do očí. Min seděla opodál a na všechno přihlížela s vyděšeným pohledem. Chvíli jsem tam klečela a přemýšlela co dělat. Pak jsem ale najednou cítila něco podivného, něčí dotyk u mé tváře a na rtech. Vzpamatovala jsem se a zjistila jsem, že má tvář se dotýká jeho. Bylo to zajímavé, bránit jsem se nechtěla. Naše pohledy byli opravdu myšlené upřímně. Cítila jsem jeho dech, to jak žije, jeho duší i jeho tep. Nezapomenutelný okamžik. Ve chvíli, kdy jsem ho nehybně pozorovala, mě políbil. Zčista jasna políbil. Mé oči se zvětšily. Proč to dělala, když mě chtěl zabít? Ale co. Já už jsem se ničemu nebránila. Jen mi bylo nějak divně. Zorničky mi zčervenaly, mě vlasy byli jinačí. I on se změnil. Najednou jsem ho viděla jinýma očima. Odtrhla jsem se od něj a klečela a nechápavě koukala a lapala po dechu. Najednou jsem uslyšela Minervu plakat. Když jsem se otočila, tak si pro sebe povídala: " Jedna… Jedna z nás. Proč? Proč… Nikdy nemám odpovědi. Ale proč to udělal? Teď bude trpět… ne… nesmí…"
Z toho jsem pochopila, že se asi něco stalo. Že už nebudu tak obyčejná, jako jsem do teď byla. Zároveň jsem měla pocit, že se stalo i něco uvnitř mě. Byl to takový… takový hřejivý pocit. Ale taky jsem měla pocit, že ten polibek byl nekonečný. Když jsem se na něj podívala s výrazem "Jsi to opravdu ty?" Opětoval mi svůj pohled a nevýrazně kývnul hlavou, že ano.
Celá jsem se rozechvěla. Co se stalo? Co se bude dít?

Bolest

19. listopadu 2009 v 20:36 | Slečna L.
Tisíc tupých nožů bodá.
Je to nesnesitelná bolest.
A pořád si tě hlídá.
Je to smrti ratolest.
Dej si na ní pozor.
Umí zasáhnout zcela nečekaně.
Chová se jako tvůj přítel.
Občas působí vylekaně.

Když se tě chytne, těžko tě opustí.
Je ti věrná.
Nedbá na to, jestli tě to bolí hodně...
Prostě se zakousne a nepustí.

Bdím?

19. listopadu 2009 v 20:31 | Slečna L.
Sním či bdím? Kdo jsem?
Odpoví mi někdo?
Ptám se. Kdo jsem?
Jsem bez odpovědi.
Jsem jiná? Beze slov.
Tak odpovídej.

Smrt bílé kopretiny- část 7

16. listopadu 2009 v 19:50 | Slečna L.
Bylo ráno a mě probudilo naléhavé zívání. Otevřela jsem oči a zaposlouchala jsem se. Byla to Min. Převlékala se a bylo slyšet, že mě nechce probudit. Pomalu vyklouzla ven. Já jsem vklouzla do svých bot a vykoukla škvírou v okýnku. Jak jsem čekala. Zamířila si to k té jeskyni.
Přemýšlela jsem, jestli mám jít za ní, nebo ne. Ale měla jsem strach, obrovský strach. Proto jsem raději zůstala na chatce a napsala sms kamarádovi. Slíbila jsem mu, že se mu ozvu.
Když jsem si chtěla uklidit mobil do šuplíčku, zjistila jsem, že mi chybí klíček a její talisman je pryč.
Kvůli tomu jsem své rozhodnutí, že jí nebudu sledovat, změnila. Hodila jsem přes sebe svůj kabátek a pomalu vyklouzla ven. Cestu jsem si sice nepamatovala, ale něco mi říkalo, kudy se mám vydat. Po chvíli jsem došla k podivnému kameni, který byl asi na půl cesty k jeskyni. Seděla na něm Minerva a plakala.
Když jsem k ní přišla, utřela jsem ji nebojácně slzy a ptala se co se stalo.
"Min?? Min. Copak se děje?"
"Víš… Já za to nemůžu… Včera jsem zas..." Minerva polkla větu.
"Já vím Min.. Já vím. Sledovala jsem tě. A viděla jsem to…"
"Jsi blázen!! Můžeš mi říct, proč si to udělala??! Ty chceš, aby tě zabila?? Slyšíš? Zabila??"
"Ne ne… Ale víš… Ty si byla má Michelle!! Moje! A já chci vědět, co se s tebou děje!!"
"Říkáš správně… BYLA Jsem Michelle… ale už jsem Minerva! Slyšíš? Tak zapomeň Na to, co bylo! A o to co je teď, se raději moc nestarej, nebo ti nechtě ublížím!
Rozhovor byl sice krátký, ale vylekala mě. Měla jsem pocit, že se zblázním. Měla jsem hrozný vnitřní strach.
Ona opět zmizela. Nevím kam. Nevšimla jsem si, protože mé oči se pomalu zalívaly slzami. Raději jsem se vrátila. Přišla mi smska, a tak jsem si jí šla přečíst. Byla od toho kámoše. Když jsem si brala mobil, všimla jsem si, že ten její amulet byl opět v mém šuplíčku. Měla jsem těchhle podivných věcí už plné zuby. Nic jsme nechápala.
Bylo mi do pláče a tak jsem se mu nebránila. Kvůli pláči jsem zapomněla i na snídani. Pak mi přišla vynadat i ta učitelská fůrie. Začala jsem jí nenávidět. Bylo mi do breku ještě víc. Asi hodinku jsem brečel… a pak usnula.
Zdál se mi takový divný sen, ve kterém jsem se stala něčím podobným, čím je Minerva. Ale byla jsem statečná a ze snu se nechtěla probudit. A bylo to dobře, protože jsem se dozvěděla něco, co jsem asi ale neměla vědět.
V tom snu jsem šla do té divné jeskyně. Když jsem přišla dovnitř, bylo tam několik koster, asi lidských. Pak tam byla záhadná osoba v rudé kápi. Když jsem ladně přistoupila blíž, zjistila jsem, že to je ten můj kamarád. To už jsem tak statečná nebyla a ze snu jsem se s brekem urychleně probudila. Byla tma. Jen ten podivný amulet svítil, a já měla chuť vyjít ven.

Smrt bílé kopretiny- část 6

15. listopadu 2009 v 15:46 | Slečna L.
Minerva: "Já jsem ti říkala, že bude… budeš..." Nestihla ani doříct větu, sklonila hlavu, jakoby usnula, oči se jí změnily v modré a celá vystrašená koukala kolem co se děje. Já sama jsem byla v šoku.
"Min? Co se děje… Nechceš mi to říct??" Vykoktala jsem ze sebe i přes hroudy strachu. Vešli jsme do chatky, sedli si na postel a začala povídat.
"Víš… Já si moc dobře pamatuji na naše dětství. Na naše nekonečně kamarádství. Zkrátka na všechno. Jen jsem musela dělat, že nejsem Michelle. Protože kdybych byla jako dřív, mohlo by se stá něco hrozného…"Umlkla.
"Počkat… A to znamená co? Proč si ze sebe udělala Minervu? Proč?!"
"To já ne… ale jednou za čas, se v našem rodě… nebo druhu, se zrodí jiný člověk. Člověk jako já. Jsem jiná než vy. Proto to musím maskovat. Zjistila jsem to v tu dobu, kdy jsem se odstěhovala." Dořekla Minerva a promnula si skleněné oči.
"Ty jsi jiná? Čím? Kdo jsi?"
"Vím, že to zní divně. Ale prostě nejsem člověk. Jsem jiná… Něco, jako člověk s upíří duší…"
" Ty a upír? Já to věděla, že to tak musí být… červené oči… bílá pleť… Proto si mi vzala můj amulet? Protože ti vadí kříže??"
"Ne to ne… Ale on jediný mě může toho zbavit, protože…" Nestihla ukončit větu a opět se její oči sice pomalu, ale jistě zbarvovaly do červena. Ruce zaťala v pěst. Bránila se tomu, ale nemohla. Nešlo to. Za nedlouhou chvíli to byla opět ona-Minerva. Čekala jsem, že mi ublíží, ale ona jako by mě neviděla. Vyšla lehounkým krokem ven. Bílá jako tajemná lesní víla. Jen s trochu jinými úmysly.
Vydala jsem se za ní, abych zjistila, kam mizí a co se to děje. Šla jsem chvíli temným lesíkem, až jsem došla k takové podivné jeskyni. Minerva se zastavila. Otočila se a koukala, jestli ji někdo nevidí. Nevšimla si mě, a tak vlezla do jeskyňky.
Měla jsem strach, a proto jsem počkala venku. Za chvíli se vrátila. Byla od krve. Hrozně jsem se polekala a začala jsem couvat, ale zakopla jsem o kořen stromu a svalila se na zem. Minerva to uslyšela a začala hledat po okolí příčinu zvuku. Když nic nenašla, usoudila, že je čas jít zpátky. Nyní šla takovým podivným krokem… Spokojená. Cestou ji upadl nějaký řetízek. Byl na něm jakýsi erb. Asi jejich rodu. Strčila jsem ho do kapsy a pomalu a nejistě jsem šla do chatky. Když jsem se vrátila, Min tam ještě nebyla.
Převlékla jsem se a šla raději spát. Řetízek jsem uschovala do šuplíčku a zamkla ho. Klíček jsem si schovala pod polštář. Po chvíli dumání nad zážitkem a strachem jsem usnula velmi tvrdým spánkem.

Smrt bílé kopretiny- část 5

15. listopadu 2009 v 9:43 | Slečna L.
"Sakra! Sakra a sakra!" Znova to hrozivé probuzení z ještě horšího snu. Nebo to nebyl sen? Opět jsem nechápala… Já už nechápala vůbec nic. Všimla jsem si Minervi, tak jsem se neudržela a rozběhla se k ní. Popadla jsem jí a začala s ní cloumat.
" Sakra! Co mi to děláš!? Můžeš mi to vysvětlit? Ty..ty.. ty čarodějnice??!"
"Ale já… já nevím co se ti stalo.. nech mě být.!" Sotva ze sebe vykoktala pár vět, přiběhla učitelka a odtrhla mě od Minervy. Vzala mě sebou na chatku a chtěla slyšet co se děje. Jenomže já jí nemohla říct, že Minerva není normální, že se s ní něco děje a že každý den se mi vždycky něco divného stane. Mlčela jsem. Po chvíli mě učitelka pustila a řekla, že jestli se to bude ještě opakovat, tak nás obě pošle domů. Upřímně bych byla radši doma, než se trápit.
"Ty hňupko!! Nepamatuješ si? Byli jsme dobré kamarádky! A teď.. teď si ze mě utahuješ? Támhle si zalezeš do sutin, tady na mě koukáš, v koutě si mrmláš nějaký tvoje čáry máry! Nech toho! Říkám ti nech toho!"
"Já...já.. nevím.. No... Já ti to teda řeknu." Přistoupila ke mně, sedla si na moji postel a začala povídat. " Já prostě nevím co se semnou děje. Chápeš? Něco divného… není to normální. A věř mi… ŽE ZA TO BUDEŠ PYKAT"! Jen co dořekla větu, chytla mě za ramena a shodila mě na zem. Utrhla mi můj amulet pro štěstí z krku, dala si ho do kapsy a omdlela. Hrozně mě to polekalo.
"Min?? Min!! Co se ti stalo!! Já… já jdu pro pomoc!"
Když jsem se však vrátila s polekanou učitelkou, Minerva seděla na posteli a četla si Upíří akademii… Počkat.. V tu chvíli mi něco došlo. Červené oči, bílá pleť, černé vlasy… Vadil jí můj amulet a vyrytým křížkem… " Upír…?"
"Co si říkala?? Podívej! Min je přece v pořádku! Jdi si taky číst a dej pokoj!"
Učitelka odešla a já jsem se se strachem posadila na postel. Vytáhla jsem si knížku o duchách a s chutí se pustila do toho.
Po chvíli jsem se koukla na druhou postel, a Minerva nikde nebyla. Bylo to divné. Asi šla ven praktikovat ty svoje upíří techniky.
To jsem ale neměla říkat… Někdo zaťukal na okýnko, tak jsem se podívala. Za ním stála ona… opět se svýma červenýma očima.. Nevím proč, ale prostě jsem otevřela dveře a šla za ní, jako omámená…

Sny- dvě verze

13. listopadu 2009 v 17:19 | Slečna L.
Uprostřed noci se probudila s lehce oroseným čelem. Už ani nezmatkovala. Věděla totiž, co se stalo a co bude následovat.
Ta noční můra, která ji pronásleduje již od dětství. Žádný lékař si s ní neví rady. Prostě její sny jsou tak živé, že z nich má každičkou noc dlouhodobé trauma.

Jednorázovka- Nemůžu číst

8. listopadu 2009 v 13:08 | Slečna L.
Nemůžu číst!
.
.
Proč? Že prý čtu až moc. Ale mě to baví. Já za to nemůžu. Alespoň nesedím celé dny u televize. Prostě čtu písmena z papírů. Písmena, která jsou slovy. Slova, která jsou spojována do vět. Věty, které jsou kapitolami. A ty jsou knihou. Je zajímavé, jak krásná díla vzniknou z pouhých písmen. Tak kouzelné děje a myšlenky. Každá kniha má své srdce, které vás vtáhne do světa fantazie. Rozjasňují vaši mysl. Udělají vás šťastnými, zamyšlenými, zamlklými a rozzlobenými. Jsem okolím nepochopena, ale jsem svá. Chce to je umět číst. A chtít. Když budete chtít, pochopíte mě.


zdroj obrázku: seznam.cz

Smrt bílé kopretiny- část 4

7. listopadu 2009 v 21:37 | Slečna L.
Druhý den ráno jsem se probudila ve své posteli. Okno bylo již otevřené a do chatky svítilo zlatavé sluníčko. Celá vystrašená jsem ze sebe strhla peřinu, vklouzla do bot a hledala jsem Minervu. Její postel byla perfektně ustlaná a ona nikde. Hodila jsem přes sebe mikinu a vyšla ven.
Na verandě seděla ona. Usmála se na mě a pozdravila mě. Já jsem nechápavě kývla a koukala kolem. Byl krásný slunečný den. Že by to, co se včera stalo, bylo jen snem? Nechápala jsem.
Po chvilce stání jsem uslyšela smích. Rozhlédla jsem se. Všude byli spolužáci, smáli se a ukazovali na mě prstem. Udiveně jsem na sebe koukla a zjistila jsem, že mám na sobě moji noční košilku krátkou až k zadku a přes to jen mikinu. No usmála jsem se a běžela jsem se převléci.
Pak byl čas snídaně. Minerva na mě čekala, než se vychystám. Nevím, jak to dělá, ale jí všechno trvá stokrát rychleji nežli mně. Poslední přípravy byly za mnou a tak jsme vyrazili.
V jídelně na nás zbylo místo u krbu. Stůl přímo pro dvě. Trochu mě to vyděsilo, ale pak jsem si raději sedla a čekala na jídlo. Přinesli nám takové mini palačinky se šlehačkou. Rozzářily se mi očíčka a rychle jsem se do toho pustila. Minerva ale ne.
Zjistila jsem, že taková jídla nejí. Tak jsem neváhala a snědla i její snídani. Byla jsem přecpaná až k prasknutí. Vypila jsem čaj, ale to jsem neměla dělat, neboť můj žaludek to už nevydržel. Jako dělová střela jsem běžela na záchodky a všechno šlo ze mě ven.
Když jsem se vrátila ke stolu, Minerva tam už nebyla. Odnesla jsem nádobí a pomalu jsem šla na chatku. Chvíli mi trvalo než jsem našla klíče. Když jsem je našla, tak jsem odemkla. Akorát jsem nevěděla, kam šla Minerva. Proto jsem se vydala jí hledat do lesíka.
Chvíli jsem šla a pak narazila na takovou hromadu sutin. Prošla jsem kolem toho. Něco mě zarazilo, a to díra v té hromadě. Ležela tam Minerva.
Začla jsem se hrozně klepat, ztuhla jsem, nemohla jsem dýchat. Nechápala jsem, o co jde. Měla jsem strach. Stála jsem a nevěděla, co mám dělat.
V tu chvíli se Minerva pohla. Pomalu vylézala z oné hromad. Chtěla jsem utéct, ale nešlo to. Jakoby mě tam něco drželo. Ona ke mě pomalu přistupovala. Byla blíž a blíž. Všimla jsem si jejich červených očí... Nidky takové neměla.
Už byla u mě a podávala mi ruku. Já jako v komatu, jsem ji tu ruku podala, aniž bych věděla co chce udělat. Trhla mnou.
Přesně v ten moment jsem se probudila a spadla z postele. Nevěděla jsem, co to sakra má znamenat...

Smrt bílé kopretiny- část 3

6. listopadu 2009 v 16:06 | Slečna L.
No ráno bylo docela… terno. V osm hodin jsme měli být na vlakáči a čekat… No a já jsem se samosebou probudila za 10 minut osm. Abych to nebyla já… Ale věřte mi, ten zatracený budík nezvonil. (Škodolibý smích) No, ale co už s tím. Musela jsem pohnout kostrou a přidat to tempa. Kupodivu jsem se oblékla, umyla a nalíčila během sedmi minut. Pak už šlo jen o to, jak se co nejrychleji dostat na nádraží.
Naštěstí byla doma ségra, a tak mě tam hodila autem. Sice jsem tam přijela o pět minut později, ale nikomu to nevadilo, neboť měla zpoždění i učitelka… Chacha..
Po chvíli čekání na vlak jsme se ho konečně dočkali. Měli jsme nastoupit spořádaně, ale znáte to. Všichni chaoticky jásali a snažili si zabrat co nejlepší místa. Oh… Jako malé děti. Já jsem si počkala, zavolala jsem si babičce a pak jsem nastoupila. Místo zbylo u učitelky a u Minervy… Co teď? Hodím si mincí.
Vyštrachala jsem mou minci pro štěstí. Jo, tak tahle hvězda bude učitelka, druhá strana bude Minerva. S mým pohodovým povzdechem jsem hodila minci do vzduchu. Sakra… Spadla do škvíry. Ach…
No co… třeba bude s Minervou sranda. Pootevřela jsem dveře a zeptala jsem se, jestli k ní můžu. Se zamrzlým obličejem pověděla něco ve smyslu: Pro mě za mě. Pohodila vlasy a upřeně koukala z okna. Udiveně jsem se podívala po těch sedačkách, které byli počmárané od lidí… Kupodivu asi tak starých jako já. Kdo jiný by své umělecké výtvory zobrazoval na sedačky. No co, sedla jsem si a vyndala si knížku.
Chvíli jsem si četla, pak jsem si všimla, že na mě moje spolujezdkyně udiveně a zle kouká. Teda ne na mě, ale na tu knížku. Asi jakoby nevěděla, že ráda čtu. Raději jsem svou knížku s názvem " Upíří svět" uklidila.
Celou hodinu tam bylo ticho jako v záhrobí. Přesně jako v hrobě. Ale něco to vyrušilo… Něco jako: ggrhrrmrgrr. Oou… pomyslela jsem si a rychle vytáhla chleba s máslem, abych pana Bručouna uklidnila. Kousla jsem si, spolkla to a už bylo ticho… Zase ticho.
Najednou se mě Minerva zeptala, jestli si fakt to naše kamarádství pamatuju tak dobře. No, kdybych si to nepamatovala, tak jí nepoznám. Pak povídala něco o magii… prokletí a já nevím co. Já měla dost starostí s mým chlebem. Pan Bručoun by totiž jinak nedal pokoj.
Po dvou hodinách cesty jsme konečně byli na místě. S radostí jsme se my dvě ubytovali v chatce u lesíka. Byl tam krásný výhled. Rychle jsem si zabrala postel u okna. Věci jsem na ní hodila a šla koukat ven. Pak na mě Minerva zavolala, abych šla za ní.
Trochu jsem váhala, ale nakonec jsem šla. Pak zabouchla dveře a schovala se do kouta. Cosi tam mrmlala. Ale já tím strachem nevěděla co…

Smrt bílé kopretiny- 2.část

27. října 2009 v 15:46 | Slečna L.
Čas šel dál i se vzpomínkami a s pohoršenou náladou. Často jsem chodila ven s mými kamarády z osmé třídy. Je to překvapivé. Když jsme jako malá byla taková… taková neoblíbená. A teď? Teď mám kámoše starší než já. Jsou to opravdu příjemní lidé. A díky nim ta bolest ze ztráty Michell.. Teda jak se to teď jmenuje… Minervy byla poloviční.
Sice jsem občas přemýšlela nad tím co se stalo a proč… Ale nechtěla jsem se tím trápit a zbytečně se tím tížit. Během pár měsíců měla Minerva spoustu kamarádů. Byla poměrně dost oblíbená, a to mi nešlo do hlavy. Ona byla taková… Taková… Jak to jen říct. Bílá … ale krásná. Její oči tak uhrančivé. Jednu věc jsem jí záviděla… A to její krásné, černé a dlouhé vlasy. Takové jsem si jako malá vždy přála.
Jeden den se po naší třídě roznesla zpráva o tom, že bychom měli jet na jakýsi výlet na tři dny. Většina lidí zajásala, a aniž by věděli jestli je to fakt, tak si všichni rozdělili kdo s kým bude na chatkách. Všichni chtěli Minervu. To bylo samé Minervo tady, Minervo tam… Ne s nimi ne ale budeš s námi.. Blá blá blá… Začala jsem ji za to nenávidět. Ale ona se rozhodla, že bude na pokoji jen se mnou. To jsem vůbec nechápala. Ale řekla jsem si, že je to možná dobrý nápad jak jí vše připomenout a znova se s ní sblížit.
Další hodinu, když jsme měli matematiku, přišla naše třídní a začala nám povídat o tom výletě. Celá třída zajásala, že to nebyla lež. Řekla nám, že je to místo někde poblíž lesa, asi 50 km od našeho města. Sepsala si na papír, kdo s kým bude na chatičkách a opět odešla.
Já sama jsem měla z toho pobytu strach, ale zároveň radost. Nevím, jak bych to popsala. Ale vím, že to nebude ledajaký výlet.

Smrt bílé kopretiny-část 1.

25. října 2009 v 14:59 | Slečna L.


Měla jsem moc dobrou kamarádku. Jmenovala se Michelle. Byl to opravdu skvělý člověk. Mohla jsem jí říct cokoliv a nebát se toho, že by to někomu prozradila. Proč o ní mluvím v minulém čase? Stačí se zamyslet a pochopíš to. Nechápeš? Tak poslouchej…
Znala jsem jí už od školky. Naneštěstí ale se v druhé třídě musela odstěhovat někam daleko. Hrozěn mi chyběla. Od té doby jsem neměla žádného kamaráda ani kamarádku. Ona byla prostě jedinečná a ta jediná. Její odjezd jsem oplakávala asi dva týdny. Prostě jsem se s tím nemohla smířit. Ale čas plynul a já jsem během chvíle nastupovala do sedmé třídy.
Jednoho dne nám učitelka oznámila, že k nám nastoupí nová žákyně. Nemohla jsem si pomoc, ale věděla jsem, že to bude ona. Nevím proč, ale prostě jsem to věděla. Ale jediné co mi nesedělo, bylo jméno. Paní učitelka nám sdělila, že ta nová dívka se jmenuje Minerva. Nevím, odkud to vzala. Ale bylo to tak.
Asi tři dny na to k nám opravdu do třídy přišla nová žákyně. Od pohledu mi bylo jasné, že je to Michelle. Byla úplně jako před těmi 7 lety. Pořád taková sněhová a její vlasy byli tak dlouhé a černé. Byla jako Sněhurka, překrásná.
Do očí mi vhrkly slzy, rozběhla jsem se k ní a chtěla ji obejmout. Ale ona mě odstrčila. Prostě do mě strkla a dělala, že mě nezná. Nechápala jsem to. Zklamaně jsem si sedla a koukala na ní. Chovala se jinak…
Celé dny jsem byla jako bez duše. Chodila sem a tam. Na učení jsem kašlala. Prostě mi nešlo do hlavy, co se stalo s mojí Michelle. Byla jiná, úplně jiná. Rozhodla jsem se jít k ní a promluvit si s ní.
Když jsem ji vyprávěla, jak jsme si po škole chodili k ní hrát s panenkami. Že jsme byli jediné a nerozlučné kamarádky. Ale na nic si nemohla vzpomenout, ani na to jak se stěhovala s tátou pryč. Prostě nic nevěděla.
Bylo mi z toho teskno...

Záhada mizejících lidí

24. října 2009 v 16:36 | Slečna L.
Záhada mizejících lidí


V jednom zapadlém městečku zvaném West Town začali jarní slavnosti jako každý den. Všichni lidé se moc těšili na nové akce, které měla na starosti tentokrát rodina Connorových. Celé tyto svátky trvají vždycky tak jeden až dva týdny. No prostě veliké slavnosti. Obvykle byly připraveny obrovské hostiny. Všichni lidé celé dny dopředu před zahájením pekli, vařili, smažili a všelijak kuchtili. Na programu bývali různé akce, jako třeba hraní různých her, nějaké koncerty pro malé děti, ale i pro dospělé. Různé večerní posezení a tancovačky.
Minulý rok se o to postaral starosta a jeho manželka. Nyní byla řada právě na Connorových. Nikdo o ničem nevěděl, co se bude dít. Měli strach, že se o to oni pořádně nepostarají. Když ale zjistili, že se nemusí bát, že se o to starají řádně, nastala ta pravá jarní veselá nálada.
Ovšem jednoho dne městečkem ovládl strach. Zmizel Victor, syn starosty. Začali to vyšetřovat policisté, všude byli vyvěšeni plakáty. No prostě obrovské pátrání. Ale nikdo ho nenašel.
Slavnosti měli být odloženy, ale po domluvě sousedů a sousedek se tak nestalo. Přípravy pokračovali dál, i když v trochu pochmurné náladě. Starosta byl na pokraji zhroucení. A paní Madeline, jeho žena, byla odvezena do nemocnice, jelikož se z toho zhroutila. Stalo se něco ohromného. Upadla do bezvědomí. Nikdo nevěděl co se děje.
Po různých vyšetřeních zjistili jenom to, že má na těle pár škrábanců a jizev. Nic víc. Byla uložena na pokoj číslo 13. Starosta byl statečný a snažil se pomáhat jak se slavnostmi, tak i s hledáním syna. Také chodil svoji ženu den co den navštěvovat. Vždy ji její ruku jemně chytnul a schoulil ji do svých dlaní. Pokaždé ji vyprávěl jak pokračují přípravy a tak.
Jednou, když byl u ní na pokoji, začaly všechny přístroje nahlas pípat. Nevěděl co se děje. Přiběhli doktoři a sestry, ale ten zvuk přístojů nemohli nějak zastavit. Po chvíli se udělalo ticho. Takové to hrobové ticho. Honem se seběhli k Madeline, zjistili, že je v komatu. Museli ji napojit na přístroje.
Starosta už to nevydržel. Utíkal domů a tam se zamknul a celé tři dny nevycházel. Všem lidem to bylo už divné. Přípravy na slavnosti pomalu chřadly. Městem se šuškalo, že starosta odjel z města na Alijašku. Někdo zase tvrdil, že odjel do Číny.
Pár odvážných lidí se odhodlalo, že se vydají na průzkum jeho bytu. Pečlivě vypáčili dveře a vešli dovnitř. Nemohli uvěřit svým očím. Všude byli černé zdi a na nich porůznu nakresleny trojúhelníky. Ale starosta nikde. Nechápali to.
Občany vystrašilo ještě více zpráva o smrti Madeline. To už byli přípravy zastaveny úplně a slavbosti zrušeny.
O tři dny později proplula ulicemi další zpráva. Zmizela Clarrisa a její kamarád Matthew. Všude byli vyvěšeni črné vlajky. V každém domě bylo smutné ticho. Skoro žádný pohyb. Všichni seděli na židlých a přemýšleli. Jen rodian Connorů žila normálním životem. Všichni je začali nechápavě pomlouvat.
Do té doby nebyl nalezen nikdo… Ani Victor. Městu byl vyhlášen zákaz vycházení z domu po 9 hodině večer z důvodů bezpečnosti. Ale i přesto o pár dní zmizela jedna z nejkrásnějších dívek, Jasmine. Někteří lidé se začali stěhovat do jiných měst, protože to bylo opravdu hrozivé. Ale pár rodin se tomu chtělo postavit a zůstali.

Další rodiny ale odjeli hned poté, co zase zmizel člověk. Tentokrát to byla paní Susan. Byla to učitelka v mateřské školce. Byla to hrozně oblíbená paní. A její zmizení zasáhlo do života lidí o nic méně než zmizení Victora, starosty, Clarrisy a Matthewa.
Všichni se snažili z baráčků nevycházet. Přestali už jezdit i turisté, neboť to co se povídalo o tom městě nebylo o nic moc lepší než to, co se tam dělo. Bylo to jako prokletí.
Nastal týden plný pátraní, které bylo stíženo ještě o dalšího občana. O pana Flemingtna. Byl to místní farář. Všichni ho měli rádi, protože to byl opravdu milý starší pán. Díky němu to bylo poklidné město. Nikdo na nikoho nepodával žaloby a tak. Všichni si pomáhali a byli k sobě vstřícní.
Den po jeho zmizení se Connorovi odstěhovali. Nikdo nevěděl proč. Nikomu se nesvěřili. Prostě si jednoho večera sbalili kufry a odjeli. Jejich byt měl být prodán, a tak ho šli prozkoumat různí lidé, aby potvrdili, že je dům bez závady. Jenže… Nikdo nečekal, co tam bude.
Jeden z inspektorů tam objevil sklep. Zamknutý nebyl, tak nemusel shánět klíč. Otevřel dveře a šel prozkoumat světla, zdi a různé věci. Prostěvěci, které by popřípadě mohli zabránit prodeji. Ale místo obvyklých věcí ze sklepa tam narazil na hromadu… na hromadu čehosi. Přistoupil blíž a pomalu začal poznávat, že ta hromada čehosi, je skládka lidských těl. Zavolal polici, která začala s vyšetřováním. Pomalu se přišlo na to, že ti lidé byli všechni ztracení během poslední pár dnů. Místní policisté a ostatní lide chtěli zkontaktovat Connorovi a zjistit co se stalo a kdo za to může. Ale po nich jakoby se zem slehla.
Jo a mimochodem… Na té skládce zmizelých lidí nechyběla ani Madeline.



Já vím.. nic moc.. ale hodně mi to pomohlo myslet na chvíli na něco jiného a odpočinout si od učení... Já vím.. mé písemné vyjadřování není až tak dobré, je to kostrbaté a špatně se to čte a tak.. :-D Já vím.. ;-)

Odpočinková tvorba

19. října 2009 v 18:00 | Slečna L.
Tak bodá jehla do těla,
jako smrt do srdce.
Ta lítá bíla holubice,
jak jemná vánice.
Jak běhá rychlý kůň,
tak zpívá ladný anděl.
Tak hlídá mě strážce můj,
jak nůž do duše zajel.

Západ slunce

15. října 2009 v 18:35 | Slečna L.
Tak vášnivý.
Tak skvostně plápolající.
Tam za obzorem.
Tam důle.
S červánkami u sebe.
S růžovými obláčky.
Jako málé ovečky.
S hrůzou se loučím s
chumdelatými obláčky
a s hřejivými na mysli
opakujícími se západy.
Co když se západ ohnivé kůle
nevrátí?
Pak tedy Slunce nevyjde.
A usne spánkem nebeským
na dlouhé věky.

Prosím nikdo nekopírujte. Kdybyste ho náhodou chtěli zveřejnit na svém blogu, dejte mi vědět a já vám to třeba odsouhlasím!!

Tvůj tanec červánků

15. října 2009 v 18:32 | Slečna L.
Tvé tělo je jako hedvábí
bílé a jemné
tvé vlasy havraní
ach, tak překrásné.

Polibek tvých rtů
kež nekonečný
tvůj tanec jako z červánků
ach, tak výjmečný.

Prosím nikdo nekopírujte. Kdybyste ho náhodou chtěli zveřejnit na svém blogu, dejte mi vědět a já vám to třeba odsouhlasím!!

Oheň

10. října 2009 v 16:28 | Slečna L.
Prosím nikdo nekopírujte. Kdybyste ho náhodou chtěli zveřejnit na svém blogu, dejte mi vědět a já vám to třeba odsouhlasím!!

Rusalka z lesů tajemných

9. září 2009 v 17:24 | Slečna L.
Vždy, když jdeš kolem,
Mrazí mě po zádech.
Pokáždé je cítit ten parfém.
Až jsem z něj až po paty v ráji.
Něco mi to připomíná.
Ano. Již vím.
To bude vůně lesního kvítí.
To ty jsi ta rusalka,
Která den co den vítá mě.
V lesních snech.
Ve snech plných krásy a něhy.
Ty jsi ta rusalka z lesů tajemných.
 
 

Reklama